V dobách, kdy jsem v kunratickém kostele sv. Jakuba ještě ministroval a věřil, že Bůh není zcela mrtev, pan farář Muška na kazatelně říkal, že umírání může být dobré i špatné. Bylo mně tenkrát 11 let a o umírání jsem už věděl své. Táta umřel ještě předtím, než se přede mnou otevřely brány základní školy. Umřel doma, náhle, nečekaně a docela mlád. Nestačil říci nic nám a my jemu. Z určitého hlediska to umírání bylo dobré, ale jinak jsme  to všichni kolem špatně snášeli. Z toho mi plyne, že konce života mohou mít mnoho podob a že umírat dobře není vůbec jednoduché.

 

A přidávám ještě jednu krásnou báseň od Miroslava Holuba:

 

Po třetí operaci, se srdcem

prostříleným jako starý terč na pouti,

probudil se na lůžku

a řekl: Teď už mi bude prima

jako slunečnici. A viděli jste někdy,

jak se milují koně?

V noci pak umřel.

 

A nuzoval osm neslaných let

jako žabí vlas v kyselém potoce,

jako by vystrkoval na špejli

bledou tvář za hřbitovní zdí.

Až nakonec ta tvář zmizela.

Oběma prostě anděl smrti

okovanou botou si dupl

v prodloužené míše.

 

Vím, že umřeli stejně.

Nevěřím však, že jsou

stejně mrtvi.

 

PhDr. Allan Gintel, CSc., je psycholog, redaktor a manažer, spoluzakladatel nadace Pangea, předseda kontinentální rady UNICEF pro Afriku. Přednáší v IMD Lausanne.