V dobách, kdy jsem v kunratickém kostele sv. Jakuba ještě ministroval a věřil, že Bůh není zcela mrtev, pan farář Muška na kazatelně říkal, že umírání může být dobré i špatné. Bylo mně tenkrát 11 let a o umírání jsem už věděl své. Táta umřel ještě předtím, než se přede mnou otevřely brány základní školy. Umřel doma, náhle, nečekaně a docela mlád. Nestačil říci nic nám a my jemu. Z určitého hlediska to umírání bylo dobré, ale jinak jsme to všichni kolem špatně snášeli. Z toho mi plyne, že konce života mohou mít mnoho podob a že umírat dobře není vůbec jednoduché.

A přidávám ještě jednu krásnou báseň od Miroslava Holuba:

Po třetí operaci, se srdcem
prostříleným jako starý terč na pouti,
probudil se na lůžku
a řekl: Teď už mi bude prima
jako slunečnici. A viděli jste někdy,
jak se milují koně?
V noci pak umřel.

A nuzoval osm neslaných let
jako žabí vlas v kyselém potoce,
jako by vystrkoval na špejli
bledou tvář za hřbitovní zdí.
Až nakonec ta tvář zmizela.
Oběma prostě anděl smrti
okovanou botou si dupl
v prodloužené míše.

Vím, že umřeli stejně.
Nevěřím však, že jsou
stejně mrtvi.