Dovolte, abych odpověděla příběhem.

Již mnoho let se zabývám léčbou bolesti. V posledních téměř patnácti letech se věnuji cele této lékařské disciplině. Většina mých pacientů trpí chronickou nenádorovou bolestí. Přesto největší radost z úspěšné léčby mi přinesl pacient v pokročilém stádiu nádorového onemocnění.

Přišel s dcerou a oba byli zoufalí. On z bolesti, kterou do té doby nikdo nedovedl utlumit, a ona z nemohoucnosti pomoci svému trpícímu otci. Chtěl umřít, nemohl už snášet dále trýzeň bolesti ani pohled na svou dceru, kterou „trápil“ svým těžkým stavem. Cílená a systematická léčba bolesti, pohovor s pacientem i jeho dcerou vlil naději oběma. Úspěšné tlumení bolesti dalo pacientovi sílu žít, začal jíst, spát, začaly ho zajímat věci, které byly náplní života před nemocí... Užíval si přítomnosti dcery i zbytku rodiny. Věděl, že zemře, ale netrápil se s tím. Věděl, že život končí smrtí a že je smrtelně nemocen. Pomalu dohoříval, v poklidu krásného rodinného prostředí. Jeho smrt byl jako tečka za větou. A dcera byla šťastná, že otec zemřel bez utrpení. S takovou smrtí se člověk lépe smiřuje, i když mu odchází nejbližší. Nikdy na tohoto člověka a jeho dceru nezapomenu. Od té doby bylo takových pacientů celá řada, ale tento zůstane pro mne výjimečným. Poznala jsem, jak důležité je pomáhat v umírání, pokud není možné je uzdravovat.

Moudrý člověk si váží zdraví a vyrovnává se se smrtí, vždyť patří k životu, řečeno slovy klasika „jako ke dni noc“.

Želet je třeba zbytečné či předčasné smrti.

Lékař má v ruce jedinečnou šanci zbavit nemocného utrpení při umírání a strachu z bolesti v čase, kdy nemoc vítězí nad životem.