Jak to mám vědět, když jsem ještě nikdy neumřel? Tak se v dávné antice utěšovali žáci Epikurovi. Poukazovali na to, že pokud jsem, smrt není, a že až smrt bude, mne už nebude.

Velká útěcha to není, ač něco na tom přece je. Připomíná nám to totiž, že smrt není něco, co nás potkává teprve na konci života. Je naším stálým společníkem. Ovšem zas ne smrt sama, jako jednorázová událost, nýbrž jako to stálé odumírání všeho našeho žití.

Venku se stmívá; na stráni u Roztyl se rozsvěcují světla. Odumírá další den mého života. Chtěl bych zastřihnout knot a rozžehnout lampu večeru na uvítanou, jak jsem to tolik let dělával. Nemohu. Již nežiji na lesní samotě. Žiji v panelovém domě na sídlišti, kde se svítí elektřinou. Sám jsem tak volil - a zaplatil za to cenu. Ta předchozí část mého života odumřela. Odumřel člověk, jímž jsem kdysi býval. Odumřel i mladý otec tří dětí, s životem před sebou, tak jako před ním odumřel student plný úzkosti a naděje. Netruchlím pro ně, ač trochu teskno mi přece je. Avšak neumřeli jen tak. Ustoupili něčemu jinému, tomu, čím jsem dnes. Jednou i to ustoupí.

Víra, to není popření tohoto ústupu. Je to důvěra, že ustupuji něčemu dobrému. Třeba svým dětem. Zároveň je to vědomí, jak nesmírně cenný a dobrý je život, jak je třeba se s ním laskat právě proto, že není nekonečný. Smrt, to je anděl Páně, který život posvěcuje konečností.

Profesor Kohák byl Cestou domů osloven na cestách, tak jako náhradu poslal kapitolku o smrti ze své knihy Hesla mladých svišťů.