Patrně je třeba zdůraznit, že závěr života, často a nezřídka právem obávaný, především patří k životu. Z toho, že je lidský život konečný, jednoznačně vyplývá, že omezený čas pozemské pouti je to jediné, co máme. Máme ho málo a nikdo z nás neví, kolik ho ještě má. Proto bychom s ním neměli plýtvat.

Myslitelé všech dob se pravidelně zabývali otázkou, jaký smysl může člověk dát svému konečnému životu. Stručně a výstižně se k problému vyjádřil i básník Girautz de Borneil, když napsal:

Běž za štěstím
a nečekej a těš se s ním,
a rychle, než ti prodlení
bohatství v bídu promění.

Krásný verš však navozuje další otázku, totiž co je to ono štěstí, za kterým máme běžet. Osobně se domnívám, že jsou to vzácné chvilky, kdy jsme si porozuměli v tichu či v hovoru s druhým člověkem. Porozumění však nepřichází samo, je třeba o něj usilovat. Snaha učinit něco dobrého pro druhého člověka a najít s ním společnou notu, je to nejlepší, co můžeme udělat. Možná, že vzpomínky na krásné chvíle lidského porozumění nám nakonec zpříjemní poslední chvíle našich dnů.