Čas odchodu člověka ze světa živých je v mnoha případech nejen pro něj, ale i pro jeho příbuzné a  přátele obdobím nejistoty, stresu a mnohdy také bolesti. Právě z této premisy by měla vycházet naše péče o umírající. Chce se mi napsat, že by měla být komplexní, respektující důstojnost umírajícího a jeho biologické, duchovní i společenské potřeby. Uvědomuji si ovšem, že k tomuto cílovému stavu povede ještě velmi dlouhá cesta. Prvním předpokladem k jeho dosažení je změna našeho myšlení, našeho pohledu na smrt člověka. V moderní společnosti obestírá smrt a umírání myšlenkově sociální tabu. Lidé nechtějí o smrti přemýšlet ani hovořit. V médiích, pravda, vidíme násilné a brutální smrti více než dost ve všech možných podobách - války, terorismus, akční příběhy, horory. Hrůzné podoby mediální smrti na nás však působí přeci jenom neosobně. Přirozená smrt je popisována zřídka, jako bychom před ní zavírali oči.
V nepříliš vzdálené minulosti lidé umírali především doma, v kruhu rodiny. Smrt byla vnímána jako přirozená událost, jako součást života. Předností tohoto modelu umírání byl zaběhnutý rituál. Každý měl zřetelně vymezenou roli, a tudíž věděl, co může a co má dělat. Také umírající věděl, jaké jsou dostupné formy pomoci, jelikož v minulosti stál u lůžka umírajících ve své rodině. Nevýhodou byly značně redukované možnosti odborné pomoci.
Druhá polovina dvacátého století přinesla obrovský rozvoj ve všech oblastech zdravotnictví, od moderní diagnostiky přes výzkum v oblasti farmakologie až po rozvoj profesionální ošetřovatelské péče v moderních  nemocnicích, kde lidé umírali stále častěji. Nepochybnou výhodou bylo, že umírajícímu se dostalo standardního léčebného, ošetřovatelského a sociálního komfortu. Bohužel ke splnění psychických a duchovních potřeb umírajícího obklopeného sofistikovanými přístroji nezbyl většinou čas a někdy ani chuť.
Řešením odstraňujícím nevýhody obou alternativ jsou samozřejmě hospice, specializovaná místa, v nichž je umírajícímu poskytována odborná péče zajišťující všechny jeho základní potřeby včetně duchovních, je mu poskytována úleva od bolesti a je mu v podstatě neustále umožněn styk s nejbližšími. Je o něj opravdu pečováno komplexně. Pochopitelně se jedná, zejména zpočátku a s ohledem na nezbytné investice, o způsob finančně náročný. Já to chápu, jak jsem na začátku uvedla, jako cílový stav, pro nějž musíme ještě mnohé udělat. Nejsme stát natolik bohatý, abychom mohli pro všechny své umírající postavit dostatečné množství hospiců. Důležité je, abychom se alespoň snažili vytvářet obdobné podmínky jako v hospici všude tam, kde lidé umírají.