Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Jan Mach: Umírání

Jan Mach: Umírání

Datum zveřejnění: 25. 1. 2012, 13:46 | Autor: Jan Mach
JUDr. Jan Mach je právník, mimo jiné působí v České lékařské komoře. Narozen roku 1954.
 

Myslím, že většina lidí nemá největší obavu ani ze smrti, ani z toho co bude (nebo nebude) po smrti, ale z dlouhého, bolestivého a trpkého umírání. V závěrečné fázi lidského bytí na této zemi by nemělo jít o prodloužení života za každou cenu, ale o zachování jeho kvality a důstojnosti. Člověk by neměl trpět nesnesitelnými bolestmi - měl by mu být na blízku někdo, kdo se o to postará. Absurdní byly v minulosti úvahy některých zdravotníků, že trpícímu umírajícímu v terminálním stadiu zhoubné choroby nelze podat utišující prostředky v dostatečné míře, protože by jednak mohla vzniknout závislost, jednak by pacient mohl předčasně zemřít. I z právního hlediska jsou tyto úvahy zcela chybné - naopak nechat pacienta trpět, ač by trpět nemusel, by bylo trestné! Etické hledisko snad netřeba rozebírat. Nejde ale jen o bolest fyzickou. Odcizené prostředí nemocnice či „eldéenky“, otrávený a špatně placený personál konající jen to, co musí, nikde vlídné slůvko, natož povzbuzení. Člověk, který nemůže vstát z lůžka a sám se obsloužit, je zde tzv. „ležákem“ - čím více na oddělení ležáků, tím hůř pro nešťastný personál. Pacient v tomto prostředí si závěrečnou fázi svého života „vychutná“ nejen fyzicky, ale i duševně. Na zdravotníky v běžné nemocnici či LDN se přitom hněvat nelze, pro umírajícího často kromě paliativní péče, která dnes již probíhá většinou kvalitně, nemohou nic udělat a v psychologické či duchovní péči o umírajícího člověka nejsou školeni a snad na ni ani nemají čas.

Existence hospiců s kvalitní zdravotní paliativní péčí, ale i s laskavým přístupem personálu a dobrovolníků, je ohromným pokrokem v péči o člověka na konci jeho životní pouti. Podpora hospicové péče včetně „domácího hospice“, kdy rodina je ochotna pečovat o svého blízkého až do konce, ale potřebuje kvalifikovanou pomoc, je dobrý a správný čin.

Nic není bez problémů. Jsou diagnózy, kde blízkou smrt lze s velkou pravděpodobností předvídat. Jsou naopak diagnózy, kdy člověk může zemřít zítra stejně jako za dva roky. Přesto i on je někdy bezmocný, osamělý, psychicky zdeptaný, trpící, zoufalý. Má-li hospic plnit své poslání, těžko jej naplnit pacienty, kteří zde budou přežívat dlouhé měsíce či léta. Jeho poslání chápu tak, že má posloužit člověku v posledních dnech a ve chvíli smrti. Co ale s lidmi, kteří „ještě neumírají“, ale trpí? Léčebné možnosti jsou vyčerpány, paliativní péče probíhá, smrt je možná blízko, možná ještě daleko. V odcizeném prostředí, často bez jakékoli návštěvy, upoutaný na lůžku, přežívá člověk dlouhé týdny a měsíce, a má-li jasnou mysl, určitě se necítí dobře, byť ošetřovatelská péče je bez závad. Snad i pro tyto lidi by stálo za to začít budovat jakási humánnější zařízení po vzoru hospiců. Může to znít jako utopie v situaci, kdy samotných hospiců je málo a jejich financování není snadné (což není dobrou vizitkou této společnosti). Přesto na bezmocné a duševně trpící, kteří ještě nejsou vhodnými adepty hospice, je třeba nezapomínat. Alespoň v dobrovolnické péči, které dává nyní legislativa zelenou, by bylo dobře na ně pamatovat.

V Praze dne 8. srpna 2005