Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Jan Sokol: Se smrtí se může smířit jen ten, kdo předtím žil

Jan Sokol: Se smrtí se může smířit jen ten, kdo předtím žil

Datum zveřejnění: 25. 1. 2012, 13:47 | Autor: Jan Sokol
Prof. PhDr. Jan Sokol je filosof, děkan Fakulty humanitních studií UK. Narozen roku 1936.
 

Lidský život může skončit v každém okamžiku, třeba násilím nebo nehodou. Naopak stáří a „vyhasínání“ je přirozená, i když těžká část života, kterou se teprve uzavře a stane celkem. Proto se jen zemřelým staví pomníky. Je to ovšem období, kdy je člověk odkázán na pomoc druhých, podobně jako v dětství - ovšem s tím velkým rozdílem, že se od něho už neočekávají žádné výkony. Péče o umírající je splátka dluhu a nikomu se tedy nemůže „vyplatit“.

Starý a umírající člověk nepotřebuje jen jídlo a lékaře, ale potřebuje i prostředí, podmínky a podporu, aby se mohl smířit se smrtí, se sebou, s druhými a s Bohem. Na každé neusmířené smrti je totiž cosi hrozivého, jako kdyby byla násilná. Pokusem o dodatečné „smíření“ je pohřeb a hrob, proto bylo odmítnutí pohřbu ve starých společnostech ten nejstrašnější trest, trest „až za hrob“.

Když ovšem Platon říká, že filosofie je „učit se umírat“, nebo Heidegger, že život je „život k smrti“, přehánějí věc na druhou stranu. Jako kdyby jim stín smrti už předem zastínil život. Jenže se smrtí se může smířit jen ten, kdo předtím žil. Křesťan by měl mít se smrtí menší problém, protože ví, že je v Božích rukou a nic se mu nemůže stát; může být ovšem v podobném pokušení věnovat se umírání místo životu.

9.8. 2005