Už kvůli jistotě blízkosti konce je to bezpochyby asi pro mnohé z nás nelehká a často nejdramatičtější část života. Pravděpodobně o to těžší, o co víc existenci smrti v průběhu aktivního života vytěsňujeme. V naší zemi je to horší než jinde i pro silnou absenci víry v Boha. Náboženství ve školách a návštěvy kostelů bývaly asi bezkonkurenční příležitostí vzít smrt na vědomí a spřátelit se s myšlenkou na ni.

Domnívám se ale, že pokud si člověk, i bez Boží pomoci, odvážně nalévá čistého vína, počítá s neduhy i s všelijakým strádáním z přibývající bezmocnosti a je smířen s tím, že nakonec umře, může se paradoxně stáří stát pro mnohého z nás nejhezčím obdobím života. Protože člověk je bytost, která si na novou, i zlou skutečnost relativně rychle zvyká. A pak, odjakživa si nejvíce vážil a radoval se z toho, o co se bál, že přijde, a tušil, že neodvratně ztrácí. Na dohled se blížící druhý břeh tak může být pro moudré a statečné mohutnou motivací se uvědoměle ze zbytku života radovat.

Srpen 2005