Nejen z kněžské praxe tuším, co v dobrém i zlém obnáší stáří, umírání a smrt. Snažila jsem se na ně klopýtavě trénovat kopanci života všeho druhu. Dnešní adorace „věčného mládí“ podepřená bláhovou kosmetikou (ba i kosmetikou smrti) je tragikomická, stejně jako je smutné nevyhrabat se v dospělosti z dětských střevíčků či puberty. Zatímco pošetilost mládí je omluvitelná, pošetilé stáří je... smutné. V tom mne poučil i C. G. Jung: „Odpoledne života nelze žít podle ranního programu, neboť toho, čeho je ráno dostatek, se začíná večer nedostávat a to, co bylo ráno pravda, večer pravda nebude“.

Studium, povolání, rodinu, děti mám už pomalu za sebou spolu s mládím, zdravím, silou, ba i krásou (byla-li jaká)… Víno vykvasilo a začíná se čeřit. Vím, že už se přede mnou zužuje široký prostor světa k úzkému lichoběžníku rakve (a kdoví, zda ne přes obdélník nemocničního lůžka). Pro tajemství druhé poloviny života, pro stáří, smrt a věčnost nejlépe připravuje náboženství. Co mládí hledalo a muselo najít vně, má člověk životního odpoledne najít uvnitř (C. G. Jung). Básník Jakub Deml mi už v mládí poradil, že člověk je tím, co z něj udělá náraz na smrt. A tak prosím, nauč mne, Pane, počítat mé dny, abych uvedla moudrost v srdce…

Stárnutí mi zatím s Boží pomocí přineslo netušená překvapení - k nemocničnímu lůžku uvolněnou oproštěnost, k tíhám všedního dne trpělivost, nelpění a pokoj srdce. Za všechno jsem Bohu vděčná a přiznám se, trochu žensky zvědavá... Těším se, že na mne někde čekají ti, co byli zvědaví přede mnou, co pochybovali a třeba se i báli. Učím se na budoucí obecenství s Kristem na věčnosti těšit.