Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Jaro Křivohlavý: Ano, dívám se

Jaro Křivohlavý: Ano, dívám se

Datum zveřejnění: 16. 1. 2011, 13:56 | Autor: Jaro Křivohlavý
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. je psycholog. Narozen roku 1925.
 

Ano, dívám se. Setkával jsem se a setkávám se poměrně častěji s lidmi, kteří odcházejí. To je jeden pohled. Ten druhý je zaměřen dovnitř – na mne. I já se osobně musím vyrovnávat s tím, že jednou přijde můj den “D”. V podvědomí vím, že to je fakt. Faktem se rozumí ověřená skutečnost. Je to skutečnost, která platí i pro mne  - i když si tuto skutečnost nechávám překrývat běžnou prací a odváděním myšlenek k jiným tématům.

Nepřipravenost – to je to první, čeho jsem si všiml při pohledu na lidi, kteří stáli tváří v tvář smrti. Vzpomínám na otce, kterého šla navštívit  jeho dcera. Když přišla do nemocnice, otec jí s vyděšeným výrazem v očích říkal: „Ireno, to je konec! Chápeš? Já končím.“ Měl pravdu. Do nemocnice šel v domnění, že jde o běžnou záležitost. Zmýlil se. A to nemluvím o mládenci, který se rozbil na motocyklu a v domnění, že se vše obrátí k dobrému, povídá lékaři: „Prosím vás, pospěšte si, já mám na večer lístky na rockový koncert.„ Teprve, když mu lékař řekl: “Jen abyste se toho večera dočkal,“ si uvědomil, že je zle. A zle bylo.

Je možno se nějak na to připravit? Ano, tato možnost zde je. Je dokonce dvojí: osobní a věcná.

O naší osobní přípravě něco podstatného říká staré české přísloví: „Jak žil, tak umřel.“ O tom, kdo žil dobře, to předpovídá, že i jeho konec bude dobrý. Tomu, kdo dobře nežil, to nic dobrého do konečné fáze života neříká. Co ale znamená „žít dobře“?

Dobře žít znamená v prvé řadě nežít planě. Mít pro co žít. Pro něco, co má cenu, která se v penězích vyjádřit nedá. Žít smysluplně. Obrazně řečeno: vkládat svůj podíl do pokladnice lidstva. Spolupodílet se na něčem, co zůstává, i když odcházím. Na něčem hodnotném – obdobně jako se na věcech, které mají trvalou hodnotu, podíleli ti, kteří nás předešli.

Dobře žít znamená ale i být vděčný. Umět brát život jako dar – vzácný dar, za který je možno každý den děkovat. Nezapomenu na pacienta, který ležel v nemocnici, řadu týdnů již nemohl opustit lůžko, ale ráno mne vítal slovy: „Pane doktore, já jsem dneska slyšel zpívat ptáčka.“ Vděčnost znamená uznat obdarování, kterého se mi v životě dostalo již tím, že jsem se narodil, že jsem nebyl v životě opuštěn a osamocen, že jsem směl o to či ono bojovat i to či ono udělat – i když nyní předávám štafetu druhým.

Dobře žít znamená i odpouštět. Odpouštět těm, kteří mi něco zlého udělali – a  často toho bylo bohatě. Odpouštět i sám sobě, že jsem to i ono neudělal tak, jak jsem měl či mohl, že jsem vše nestihl a mnohé nedodělal.

O věcné přípravě mnohé říká hnutí zvané „hospice“. Je to slovo jak cizí, tak i české. V latině se hospicem rozumělo „pohostinství“. Slyšíme v něm i české, z latiny vzešlé slovo „host“. Tímto termínem se původně rozuměl útulek pro všelijak znavené pocestné (doslova „střecha nad hlavou pro hosty“), případně místo odpočinutí a úlevy pro lidi nemocné. Dnes se často využívá pro zařízení, kde je věnována mimořádná péče lidem, kteří se blíží konci života. Starají se tam o ně ti, kteří mají dobré srdce a vědí, jak pomáhat, když člověka něco bolí, když se mu těžko dýchá, když slábne a ubývá mu sil. Jsou s ním tamní laskaví lidé – i odborníci. V hospici není nikdy nikdo opuštěn. Rád bych řekl, že se mu tam daří tak dobře, jak jen se může dobře dařit člověku, který pomalu končí. A často jsou s ním i ti nejbližší – přátelé a rodina – až do samého konce.

Pravdou je, že péče o lidi na konci života něco stojí. Něčím přispívá stát. To ale zdaleka nestačí. Něčím přispívají příbuzní. Ani to ještě není dost. Proto bychom měli pamatovat na hospice, dokud tam nejsme, aby nás potom tak netrápilo zlé svědomí.