Za prvé si uvědomuji nejvážnější a nejmoudřejší zkušenost našich předků, kteří to vyjádřili prostě a pregnantně: „Nikdo neví kdy, kde a jak.“ Je myšlená především smrt. Ale můžeme to vztáhnout na stáří, které přichází obvykle kolem šedesátky, a na těžké nebo takzvaně nevyléčitelné choroby a jejich průběh a trvání.

Vidím to velmi osobně podle Kristových slov: „Co chceš, aby jiní dělali tobě, dělej ty jim.“

„Blahoslavení milosrdní, neboť milosrdenství dojdou.“

„Byl jsem nemocný a navštívili jste mě.“

„Cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších, mě jste učinili.“

Matka Tereza na otázku, proč se stará o umírajícího řekla: „Aby alespoň v poslední chvíli věděl, že ho má někdo rád.“ Vidím to jako první úkol křesťanů a známku civilizace: postarat se o slabé, nemocné a nemohoucí, natožpak o umírající! Když bychom toto pominuli nebo zanedbali, je každé vzdělání podivné a směšné a kultura paradoxní a nesmyslná.

Hluboce se skláním před lidmi, kteří trpí. Navýsost oceňuji všechny, kdo se o nemohoucí starají, ať už doma nebo v ústavech. Prohlašuji, že nejhlubší věci jsem prožil u nemocných a s nemocnými. Není to lehké. Je to náročné. Vždy jsem to prožíval a chci nadále prožívat jako součást následování Krista a Boží dílnu. A proto jsem za to Bohu nevýslovně vděčný.