Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Jiří Pilka: Milost smrti

Jiří Pilka: Milost smrti

Datum zveřejnění: 24. 1. 2012, 13:46 | Autor: Jiří Pilka
PhDr. Jiří Pilka je hudební vědec, dramaturg a publicista. Narozen roku 1930.
 

Někdy se  modlívám: „Dopřej mi, Bože, milost pokojné smrti“. Je to prosba možná příliš troufalá, ale současně pochopitelná. Kdo by si nepřál dostat takový dar.

Nemám ale na mysli takzvaná náhlá úmrtí způsobená havárií auta nebo letadla, úrazem, bleskem, zřícením domu nebo stromu. I takové situace, jakkoli drastické a kruté, jsou svého druhu darem, protože zkracují anebo skoro vymazávají jednu z obtížných fází života – umírání. Ale není to pokojný konec.

Znám několik případů pokojných náhlých úmrtí. Milovaný člověk ulehne, a ráno se již neprobudí. Usedne do židle, ruka mu klesne a srdce se zastaví. Jsou naopak konce zmrazující: smrt matky malých dětí, konec života vlastního dítěte, jemuž nemůžeme pomoci. Ztráta milovaného člověka v nejlepším rozletu vztahu.

Všechny tyto situace jsou velikou zkouškou anebo podnětem k zamyšlení. Připomíná mně to důležitou myšlenku: příchod smrti není výsledkem „obchodu“ s Bohem. Mnozí lidé se domnívají, že byli vzorní, bez hříchu, dobrodušní, žili ve spořádaných vztazích, dělali dobro všem v okolí, a mají proto nárok na dlouhý život a milosrdný konec. Nedostaví-li se, pociťují to jako velkou nespravedlnost, dokonce jako zradu, a proklínají osud, žalují na nebeskou nespravedlnost. Tím spíše, že v jejich sousedství se třeba těší nějaký rošťák dobrému zdraví a dlouhému věku.

Není lehké stovky složitých situací vysvětlovat, konec života je ovlivněn tolika předpoklady, že je můžeme jen stěží dešifrovat. Nezúčtováváme jen svůj vlastní život, ale i dědictví (nejednou nám neznámé) předků, konečně i vliv dalších okolností. Duchovní rovinu v tomto rastru považuji za nejdůležitější, ale nejednou obtížně čitelnou, dokonce tajemnou i nesrozumitelnou. Proto v krizových  momentech neviním ani osud ani Boha. Prosím jen o milost, kterou nenárokuji, čekám na ni jako na dar. Zda si ho zasloužím, to nevím, mohu jen pokorně prosit a čekat.

Konec života není jen okamžikem, mnohdy se dlouhodobě blíží. Pokud nezavíráme oči před různými jasnými signály, můžeme blízkost smrti tušit. Jedním z nezaměnitelných znamení je vysoký věk. Nosí s sebou mnohé nevlídnosti. Znám bolestíny naříkající měsíce a možná i roky na své choroby, na záludnosti kariéry, na malé uznání veřejnosti nebo rodiny. Bolestínství zamlžuje duševní krajinu a často odpuzuje blízké. Jiní se stanou nevrlými a sekýrují svoje okolí. Trpí domněním, že jejich život jim svěřil stovky zkušeností, které chtějí sdělit svému okolí a vyžadovat jejich respektování. Nevšimli si, že i zkušenosti zastarají a vnucování se s nimi stejně tak odrazuje přátele i příbuzné. Ve vyšším věku je lepší více naslouchat, více se ptát, než mluvit. Souhrnně pro sebe označuji jako hlavní povinnost této fáze „svítit“. Je to slovo symbolické, ale není obtížné porozumět, jaký obsah naznačuje. Roznášet klid, pohodu, tlumit konflikty, poskytovat vizi naděje, posilovat slabé, snášet pokorně samotu. Není to vždycky lehké, ale je to dosažitelné.

Když se smrt přiblíží již na dosah, doufejme, že to rozpoznáme, zbývají třeba měsíce, týdny, dny, tu je třeba pomyslet na vytvoření pořádku, jakéhosi vnitřního i vnějšího úklidu. Na jeho počátku se vypořádat sám se sebou. Prosit za odpuštění našich minulých zlých skutků, třeba i pro naše okolí neznámých a tajných. Přestat žehrat na to, co se nám nepodařilo, co mohlo být kdyby…. Náš život proběhl tak, jak měl a mohl a v teď už nějaká kdyby nemají smysl. Je třeba se vyrovnat i s blízkými, v podstatě poprosit za odpuštění špatných skutků. Naopak  nabídnout odpuštění a porozumění těm, kteří nám ublížili. Třeba jen ve svém nitru, ne všichni jsou dosažitelní.

K úklidu patří i materielní uzavření – rozhodnutí o dědictví. Poslední vůli má mít každý starší člověk, aby tak zajistil spravedlivý odkaz. Nejednou je třeba velké tolerance a velkorysého nadhledu, abychom někomu nenadržovali, jinému neublížili. Nevadí, že řada z nás nemá skoro nic. Vždyť třeba památečné hodiny, váza, hrneček opečovávaný po prababičce se má dostat do správných rukou.

Pak přijde poslední fáze. Smrt v nejrůznějších podobách prošla kolem mne několikráte, zcela blízko nebo velmi blízko. Obdivuji ty z mých nejbližších, kteří do posledních okamžiků nevkládali patos, nářek, statečně a pokorně zvládali tělesné nemohoucnosti. Dali mně poznání, že život lze uzavřít i v tichosti. Cítil jsem jejich očekávání budoucnosti – té za životem. Na všechny milované, kteří mě opustili si vzpomínám se slovy 23. žalmu, který nádherně zhudebnil Antonín Dvořák: „…byť se mi dostalo i jíti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi…“

Může se stát, že mrak neživotí do nás vstoupí dávno před uhasnutím tělesného plamene. Je to ztráta jasného rozumu. Jakmile vycítíme blízkost takového problému, je nejvyšší čas učinit důkladný „úklid“, o němž jsem se již zmiňoval. Pokud existujeme ještě „ve stoje“ a je naše mysl jasná, učiňme poslední pořízení, abychom do mlh nejasné existence vstupovali s klidem, že vše hlavní již bylo rozhodnuto.

Rozdávám rady, jako kdybych už branou smrti prošel. Jen jsem ji mohl pozorovat. Jen poskytuji několik subjektivních nápadů. Stojím před její záhadou a velebností se stejnými nejistotami a strachy jako každý člověk. Je však namístě si připomenout, že milióny lidí prošly a projdou touto branou, čeká i na mne. Znám stíny i paprsky svého života, ale neopírám se o ně. Pouze prosím o milost pokojné smrti.

8. 8. 2005 napsáno pro Cestu domů