Když lidé nakupují v obchodním domě zboží a dávají ho do košíku, teprve u pokladny poznají, jakou hodnotu mají věci, které si nabrali z regálů. Jednotlivá čísla, statistické údaje dostávají svůj význam a hodnotu teprve tehdy, když je sčítáme. A podobně vědomí smrti dává smysl a význam dnům, hodinám a někdy i minutám proto, že jsou neopakovatelné a protože víme, že jejich počet je omezený. Čím jsme starší, tím více se blížíme k té „pokladně“ a to, co přibíráme do svého nákupního košíčku, dostává větší význam. Někdy si to ale neuvědomujeme, snažíme se vědomí své konečnosti ze svého života vytlačit, nemyslet na to. Je to naivní, dětské, nedospělé.

Člověk je jediným tvorem, který ví o své smrtelnosti, a toto vědomí je označováno za antropinum, tedy znak, kterým se odlišují lidé od ostatní přírody. V mýtech všech národů je dar nesmrtelnosti či alespoň prodloužení života či mládí tou největší odměnou. Říká se tomu „usilovat o nesmrtelnost“, ale jen málokdy se tím myslí opravdu život v tomto těle. Bylo by to hrozné, žít věčně, ale bez významu přítomnosti, bez významu okamžiku. Ale byly doby, kdy lidé považovali celý svůj život jen za jakousi přípravu na svoji smrt. Současně svými činy, stavěním pyramid, paláců, děláním dobrých skutků, ale i vedením válek a dobýváním území se snažili si na sebe sama zachovat památku proto, aby přesáhli svoji vlastní smrt. Vědomí smrti bylo a je tedy podnětem pro vytváření kultury a toho si  byli vědomi i všichni mudrci a filosofové lidstva po tisíciletí. Jsem–li člověk, a já se za člověka považuji, musím přece myslet na smrt, uvažovat o posledních věcech, které  život provázejí. Jinak bych se vyřadila z této kultury, ze společnosti lidí a přešla do říše zvířat.

V Praze dne 6. 8. 2005, psáno pro Cestu domů