Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Ladislav Kabelka: Hospic mi víc dává než bere

Ladislav Kabelka: Hospic mi víc dává než bere

Datum zveřejnění: 17. 1. 2011, 21:02 | Autor: Ladislav Kabelka
MUDr. Ladislav Kabelka je lékař v Domě léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna a asistent na Klinice interny, geriatrie, ošetřovatelství a praktického lékařství LF MU Brno. Narozen roku 1972.
 

Před 14 lety mi zemřela babička. Nerozuměl jsem příliš, co se vlastně stalo, spíše jsem cítil, že najednou ona, představující přístav pro celou rodinu, není. Bolelo to, ale taky rychle přebolelo. Kluk ve dvaceti letech v začátcích vysoké školy a samostatného života.

Před 4 lety mi zemřel dědeček. Babička již dlouho nebyla a on byl najednou v mém dalším dospívání, radostech i jeho strastech vnímán jako ta opora, vlastně i autorita. Babička zemřela po krátké nemoci na rakovinu. Děda měl těžké srdeční selhání. Umíral více jak půl roku, poslední období ale v LDN, protože ani fyzicky, ale ani psychicky nebyla moje máma a celá naše rodina situaci schopna zvládnout doma. Skutečně nebyla?

Nevěděl jsem, co je to hospic v té době, babička i děda mi moc chyběli a vlastně chybí dosud. Často si při důležitých chvílích svého života řeknu - tak a teď se na mně díváte a co na to tedy řeknete? Držíte mi palce?

Bolest byla, ale jako kdyby ten proces nebyl uzavřen. Jsem z vesnice a nyní vidím, že umírání tam - i přes dobu, jakou žijeme - je méně tabuizováno. Všichni ho brali tak, jak přišlo. I když bolelo.

Přešlo pár let a po lékařské fakultě jsem přišel na oddělení geriatrie. Pro mě velmi dobrá zkušenost - lidsky i profesně. Asi jsem stále viděl babičku a dědu, když jsem ošetřoval babičky a dědy jiných. A i kvůli zkušenostem v Sokole mi stáří a moudrost, ale taky pomalejší životní tempo a často nemohoucnost nepřipadaly nepřirozené. Spíše hodné pomoci a pochopení. Bylo to mé štěstí.

Umírání ale stále bylo trochu stranou mého vnímání. Stále jsem necítil, že je součástí mého života, a i když jsem od něj neutíkal, přišlo mi, že ani do mé práce nepatří. Však také jak mí starší kolegové, tak ostatní personál se velmi často a intenzivně činili, aby tento „špatný výsledek“ naší práce byl „minimalizován“. Někdy i za cenu překladu k úmrtí jinde - to ale snad málo.

Žijeme ve velmi rychlé době, sám se v ní někdy ztrácím. A co teprve naše životní hodnoty. Co ti z nás, kteří již nevládnou silami třicátníka. Mnohdy si říkám, zda vůbec dokážeme i v budoucnu tomu tempu odolávat, zda bychom se neměli zastavit a zamyslet.

Je to 7 let, kdy jsem absolvoval první kurs paliativní medicíny. Je to více než 3 roky, kdy jsem poprvé vstoupil do hospice jako lékař. Hodně jsem se od té doby změnil. Asi také dospěl. Změnily se ale především mé hodnoty. Jsem velmi vděčný té vyšší moci (a všem lidem, kteří ji posunuli správným směrem), že jsem dostal příležitost poznat, co je to hospic, co je to dobré umírání. Denně vidím umírat lidi. Měl - mám - je rád nejen jako lékař, i jako člověk a taky mě jejich odchod bolí. Často sám cítím slzy v očích a ptám se po smyslu. V rozhovorech s nimi - a to je krásné a smysluplné - ten smysl nacházím. Nacházím hlavně tehdy, pokud umírají „dobře“. S blízkými, srozuměni a plně informováni, s dobrou léčbou symptomů svých onemocnění, ve společnosti lidí, kteří s nimi cítí a mají je rádi. Skrze tyto lidi hospic denně nastavuje zrcadlo mému vlastnímu životu, mému já. Je někdy těžké se dívat, ale postupně je krásné sledovat, že si i více rozumím. A porozumění je krokem k životním hodnotám.

Pokud se mě někdo dnes zeptá, jak vůbec mohu pracovat v hospici, musím odpovědět, že mně víc dává, než si bere. A za to nepřestanu být paliativní medicíně a hospici nikdy vděčný.