V létě 1989 jsem umírala. Jak mi později řekli mí přátelé, kdekdo si již chystal, co o mně řekne na mém pohřbu. Bylo to jako v biografu. Dívala jsem se na film o svém životě, kde nejhlubší zážitky byly ozářeny letním sluncem, na dně studánky vířila zrnka písku a dávné vztahy byly zbaveny emocí. Procházela jsem se nejmilejšími místy a světlo, které vše prostupovalo, bylo sváteční.

Mnoho lidí si přeje umřít náhle, ve spánku, bez vědomí blížícího se okamžiku smrti. Od dětství jsem se bála „náhlé a nenadálé smrti“, že se nebudu moci na smrt připravit, rozloučit se a vyrovnaně odejít.

Proto od počátku sympatizuji s hospicovým hnutím, které lidem na konci života nabízí možnost uspořádat lidské vztahy a jiné nutné záležitosti a doprovázet je v jejich těžké chvíli.