„Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ (Ř 14, 8)

Umírat pro Pána znamená přijímat dar pozemského života a žít vlastní smrt jako nejvyšší úkon odevzdanosti Stvořiteli, připraveni setkat se s ním v hodinu, kterou on stanoví.

Žít pro Pána znamená zakoušet a poznávat, že i zkoušky a utrpení se mohou stát zdrojem dobra (srv. Evangelium vitae, 67).

Děkuji všem, kdo za svoje osobní poslání volí službu pozemskému životu v jeho přirozeném závěru a kteří za svůj úkol berou doprovázení a podporu nevyléčitelně nemocných a umírajících. Pomáhají jim tak v náročném období rozhodujících životních zkoušek prožívat kvalitní život, nakolik je to možno, a proměňovat navštívení bolesti a nemoci v setbu, z níž jim ve chvíli povolání k věčnému životu vzejde definitivní a neodejmutelné blaho. Služebníci života – spolupracovníci a spolupracovnice hospicového hnutí – dávají trpícím bližním zakoušet solidaritu a osobní blízkost, jež pomáhají statečně nést nemoc a utrpení.

Ať náš Pán a Stvořitel je nablízku jedněm i druhýma vytváří z nich jednu velkou lidskou rodinu, v jejímž středu je přítomen.

Žehnám ze srdce jak pečujícím a doprovázejícím, tak jim svěřeným nemocným.

Miroslav Vlk