Naše euroatlantická civilizace postupně odsunula téma smrti, umírání, závěru života za apartní kulisy každodenního života a jeho pošetilých cílů a cílečků. Nemá dnes žádné rituály, kterými by člověka na poslední věci připravovala a usnadňovala mu cestu na onen svět. Naopak se tváří, že konec života je jen taková trapná a nepříjemná epizoda na životní pouti. A tak se člověk musí naučit v naprosté osamělosti vyrovnat se s faktem smrti a připravit se na etapu umírání. Je to samozřejmě velmi obtížné a je třeba najít odvahu začít s přípravou včas. Předpokládá to především se smířit sám se sebou, pracovat na svém vyrovnání se všemi účetními položkami svého života, tak aby člověk dosáhl klidu ve své duši dřív, než bude svou poslední energii nucen vynaložit na fyzicky mnohdy velmi vyčerpávající odchod z tohoto světa.

Bylo by samozřejmě dobré zlepšit kvalitu závěrečné části „cesty“ i podmínkami, v níž se odehrává. Především dát umírajícímu pocítit, že ta zásvětní pouť probíhá v důstojném a emocionálně pozitivním prostředí. Aby ty poslední týdny, dny, hodiny a minuty nebyly zatěžkány traumatizujícím pocitem „už jsem tu jen na obtíž, už mě chtějí mít z krku“.