Přeju si, abych neumřela osamocená, přeju si, aby mě můj milovaný někdo držel za ruku, až moje duše bude mizet z tohoto světa. Patřím mezi osmdesát procent lidí, kteří si podle sociologického výzkumu přejí umřít doma, přestože osmdesát procent nás umírá v nemocnicích, v léčebnách pro dlouhodobě nemocné a v domovech důchodců.

Smrt jsme z našich blahobytných a civilizovaných životů vytěsnili za nemocniční plentu a do pohřbů bez obřadu. Nevíme, jak vypadá mrtvý člověk. Toho jsme naposledy viděli na filmovém plátně nebo v televizi.

Všichni víme, že smrt je jedinou jistotou, jediným společným okamžikem, kterým projdeme všichni. Proč máme být v této mystické chvíli opuštěni? Proč máme opouštět ty, po nichž se nám bude stýskat o to víc, o jakou mrazivou dálku jsme byli vzdáleni?

Vím určitě, že moje přítomnost v okamžiku smrti mé milované mámy, o kterou jsem doma pečovala během posledního půlroku jejího života, mě doopravdy smířila s jejím odchodem, kterého jsem se už od dětství bála. Byla jsem při tom, když jsem ji předávala nebi.