Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Pavel Smetana: Zima se zeptá, cos dělal v létě

Pavel Smetana: Zima se zeptá, cos dělal v létě

Datum zveřejnění: 15. 1. 2011, 16:16 | Autor: Pavel Smetana
Mgr. Pavel Smetana je evangelický teolog, duchovní a emeritní synodní senior Českobratrské církve evangelické. Narozen roku 1937.
 

Váš dopis mne potěšil. Dotýkáte se v něm velice citlivého problému moderní společnosti - problému lidského stáří. A nejen, že o závěrečné etapě lidského života hovoříte, ale také intenzivně pracujete na změně pohledu většinové společnosti na lidské stáří. Jako evangelický farář jsem navštěvoval nemocnice a domovy důchodců. Už tehdy mi bylo jasné, že bude zapotřebí věnovat zvláštní pozornost lidem v závěrečné fázi života, kteří jsou buď těžce nemocní, nebo pokročilého věku. Společnost sice vytvořila podmínky k biologickému pokračování života. Nenašla však způsob, jak umožnit této široké skupině důstojný a snesitelný závěr pozemské existence. Proto mi velmi záleželo na tom, aby se kromě jiného realizoval záměr několika ušlechtilých lidí v církvi vybudovat první evangelický hospic ve Valašském Meziříčí.

Kladete mi otázku, jak se dívám na závěrečnou část lidského života. Odpověď není snadná. Já sám jsem do tohoto období již vstoupil. Je pravda, ještě jsem celkem zdravý a pohyblivý, mám kolem sebe lidi, které mám rád, mohu ještě vykonat některé užitečné věci, mohu se dosud radovat z krásy Božího stvoření. Vím však, že s každým dnem se mé možnosti umenšují, přestože tento úbytek sil nejsem schopný vnímat. Vím, že se budu dříve nebo později loučit se svými vrstevníky, s nimiž jsem si dobře rozuměl, že budu stále víc potřebovat pomoc. Že nastane chvíle, kdy přijdou dny, „v nichž nebudu mít zalíbení“, jak píše Písmo. Co potom? Jak se s touto situací vyrovnám? To jsou otázky, které mne zaměstnávají už nyní. A nejenom mne, ale i řadu dalších seniorů, kteří nepozorovaně vstupují do závěrečné etapy pozemského života.

Jak se tedy dívám na závěrečnou část lidského života. Především jsem přesvědčen, že je nutno život dožít až do konce. Vždyť i stáří a nemoc k němu patří, právě tak jako kojenecký věk. Tento čas považuji za prodlouženou lhůtu, za čas milosti, aby se člověk ještě pokusil napravit něco z toho, co v životě pokazil a promeškal, aby odpustil a dovedl za odpuštění poprosit, aby řekl svým nejbližším, jak je má rád, aby se zabýval otázkami, na které dosud neměl mnoho času: „Odkud jsem přišel a kam jdu? Je život na této zemi vším, s čím mohu počítat, nebo je před námi ještě jiná perspektiva, kterou nemůže narušit ani smrt?“ Aby se naučil hlouběji radovat ze všeho dobrého a krásného, co život poskytuje, a nenaříkal nad svými ztrátami.

Pravděpodobně budu i já sám stále víc odkázán na pomoc druhých lidí. A vím, že moji nejbližší budou mít se mnou stále víc práce. Toužím po tom, a za to se i modlím, abych jim jejich práci neztěžoval. Abych za každou službu uměl poděkovat. Abych se naučil trpělivosti. Abych dokázal své zbývající síly použít k tomu, co ještě budu moci udělat. A kdyby nic jiného, abych se za všechny potřebné modlil v naději, „že opravdová modlitba mnoho zmůže“.

A až přijde chvíle poslední, věřím, že nezůstanu sám, ale že mne provede „údolím šeré smrti můj dobrý Pastýř“.

To vše, co jsem nyní naznačil, je mým pohledem na závěrečnou část mého života. Vím, že všichni lidé nemají podobnou výsadu, aby mohli žít v láskyplném rodinném prostředí, aby prožívali zajištěné a pokojné stáří, aby byli ušetřeni nejtěžších existenčních starostí a fyzických bolestí. Právě proto nás vše dobré, co jsme přijali, zavazuje k tomu, abychom usilovali o pomoc těm, kdo jsou na tom mnohem hůře než my. Abychom se o ně zasazovali, aby se s každým, i s těmi postiženými demencí, jednalo s úctou. Vždyť mravní úroveň každé společnosti je přímo úměrná způsobu, jak zachází se svými starými a stárnoucími lidmi.

Jak se dívám na závěrečnou část života? Můj pohled je velmi různorodý, jako je různorodý život každého z nás. Znám lidi, kteří prožili závěr svého života až k samotné smrti krásně. Takovým lidem opravdové dozrání mohu jenom přát. Znám ovšem lidi, pro něž závěr života byl utrpením. Těm je třeba maximálně pomáhat. Jestliže je nemůžeme zbavit bolestí, pak se musíme pokoušet je zmírnit a ukázat jim, že jsou lidé, kteří je mají rádi. Tzv. eutanazie není řešením. Nikdo z lidí nemá právo rozhodovat o posledních věcech druhého člověka.

A ještě nakonec. Ten, kdo bere vážně závěrečnou část lidského života, musí se na ni dobře připravit. Vždyť i v této oblasti života platí, že se jednou „zima zeptá, cos dělal v létě.“

            Srdečně zdravím a přeji Boží požehnání pro Vaši záslužnou práci.

Pavel Smetana