Smrt není součást života. Je jeho popřením, pravým opakem. Proto se lidé bojí smrti a snaží se ji vytěsnit z mysli i života, stejně jako umírání, utrpení, nemoci, stáří a neúspěchy, a raději oslavují mládí, krásu, úspěch. A v tom tkví ta hlavní potíž.

Člověk neví, jaké umírání jej čeká a jak vypadá smrt „zevnitř“, či „na vlastní kůži“ a bojí se, že bude v těchto chvílích těžké individuální situace sám, vystaven sám sobě, svému svědomí, své osobní historii, své nemohoucnosti. Umírání je pro jednotlivého člověka těžkou, snad nejtěžší situací. Proto i Bůh vystavil svého syna Ježíše té nejtěžší lidské zkoušce, aby mohl člověka spasit, totiž utrpení a umírání v opuštěnosti. Jedinou dosud známou pomocí pro umírajícího je, že nebude sám (pokud to nechce), že je o tom ujišťován svými blízkými i lidmi, kteří mu chtějí v těžké chvíli pomoci a neopouštějí jej. Je známo, že u umírajících lidí slábnou osobnostní dimenze fyzická, psychická i sociální, ale rozměr spirituální neslábne a nabývá tím na mohutnosti. Zachování a posílení duchovních stránek osoby naznačuje, co v mysli umírajícího probíhá. Umírající člověk může lidi, kteří jej doprovázejí, obohatit o své podstatné životní zkušenosti a vložit tak do dalšího pokračování života na zemi semínko poučení a dobra.

Člověk by neměl umírat sám. Bude-li pociťovat účast ostatních lidí, bude-li cítit dlaň milované osoby ve své ruce, bude-li ujišťován o tom, že jeho život měl a má smysl, ani jej nenapadne, aby žádal o eutanázii, a bude moci odejít z tohoto světa důstojně.