Jak se dívám na závěrečnou část života? Jako na skutečnost, která k životu patří. Myslím si, že od určitého věku každý člověk aspoň jednou denně pomyslí na to, jak bude umírat. Hluboce věřící lidé to možná mají trochu snazší, ti, co nevěří, o něco těžší.

Ale jisté je, že každý má uvnitř té své vystrašené dušičky touhu, aby až jednou ta tichá paní přijde, nebyl sám a třeba mu někdo držel ruku.

Je také jasné, že toto je v provozu moderní nemocnice prakticky nemožné. Právě proto má hospic svůj hluboký, nezaměnitelný smysl. Dík zkušenostem, péči a léčbě bolesti to opravdu nemusí být dům smutku, ale místo, které by na konci života bylo takovou samozřejmostí, jakou je porodnice na jeho začátku.

Zdravím a přeji vše dobré.

Petr Nárožný