Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Petr Weigl: Konec života jako bilancování

Petr Weigl: Konec života jako bilancování

Datum zveřejnění: 16. 1. 2011, 19:21 | Autor: Petr Weigl
Petr Weigl je filmový a televizni režisér a dramaturg. Narozen roku 1939.
 

Člověk do závěrečné části života vstupuje v okamžiku, kdy se vědomě začíná otáčet zpět a přemýšlí o tom, co bylo. Pochopí pak, že se život skládá ze tří období, v jednom se člověk utváří, ve druhém se v seberealizaci reprodukuje a v posledním, v němž probírá ta první dvě, bilancuje. Individuelním způsobem se vyrovnává s faktem odchodu do věčnosti, nebo do nicoty. Podle založení. Aby závěrečná část tohoto cyklu byla součástí poznání, musí do ní člověk vstoupit ještě při silách, nepoznamenaný defensí zdraví, kariéry a vůbec plného života. Musí být ještě tvořivý... Jen tak je tato fáze plnohodnotná.

Snaží se v ní pochopit, co byl jeho život, zda vůbec měl smysl, co poznal, co udělal, a poměřit to tím, co se naučil vnímat jako hodnotné a podstatné. To nejdůležitější je poznat, zda byl ve svých vlastnostech, postojích a činech schopen poznání, jež mu pomohlo se utvářet, mít vývoj v lidské kvalitě. Ta bilance může být harmonická či disharmonická. I ta druhá však má význam, protože je stále čas na nápravu.

Fakt smrti je podle mého mínění pro člověka během jeho života neřešitelný. Smrt lze jen akceptovat. Není možné s ní žít, ona se prostě do života nevejde. Je mimo něj. Je změnou kvality a my neznáme druhou stranu mince. Víme jen o nekonečných způsobech umírání a to nejde zkrášlit, je to vždy kruté a bezútěšné. Ztráta sil je ztrátou samostatnosti a lidské důstojnosti. Pomoci této závěrečné zlomyslnosti života může jen láska bližních a pochopení společnosti. Servis, který toto zlé a přitom nezbytné usnadní do maximální míry.

Lidé mají ze smrti strach, proto ji vytlačují ze života. Dělají, že neexistuje, protože ji nemohou pochopit. Umírání však není smrt, je to něco, co je ještě součástí života. V této oblasti lidem chybí dobrá vůle k představivosti o tom, jak učinit smutné a bolestivé snesitelným. ZAMÝŠLET SE NAD TÍM A KONAT PRO TO ČINY JE VIZITKOU KULTIVOVANOSTI SPOLEČNOSTI, JE LIDSKOSTÍ, KTEROU KONÁME PRO DRUHÉ A PRO SEBE.

Já sám jsem zastáncem toho, aby člověk směl rozhodnout o své smrti stejně jako rozhodoval o svém životě. Jen on sám ví, za jakých okolností se mu ještě líbí žít. I toto právo je součástí lidskosti a milosrdenství. Je to právo, které mu náleží. Velmi si vážím Vaší prospěšné práce.

S pozdravem Váš Petr Weigl