K mé službě vojenského kaplana patří i tragická skutečnost setkání – ať už přímo či nepřímo – se závěrečnou částí lidského života, jež je nesmírně krátká a nečekaná… Se smrtí, která život přerve v plném běhu, kdy chybí slova rozloučení, poděkování či odpuštění.

Snad i právě proto si intensivně uvědomuji, jak je důležité při setkání s lidmi, kteří prožívají závěrečné chvíle svého života, umět je pohladit, políbit, obejmout, držet je za ruku.

Musím poctivě přiznat, že takové chování není pro mne vůbec samozřejmé a že se ho musím učit. Ale naprosto každé setkání, při kterém jsem se odvážil blízkost vyjádřit a prožít, bylo pro mne velkým darem.