Nezavírejte oči | Jak se dívám na konec života?
Václav Malý: Závěrečná část života

Václav Malý: Závěrečná část života

Datum zveřejnění: 17. 1. 2011, 21:25 | Autor: Václav Malý
Mgr. Václav Malý je biskup Církve římskokatolické. Narozen roku 1950.
 

V ideálním případě - byl-li život pravdivě žit – by závěrečná část života neměla být zvláštní otázkou. „V náruči Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas“ – čteme u Josefa Václava Sládka. Ale: víme to? Věříme tomu? Právě z tohoto napětí povstávají velice naléhavé otázky. Nenastane-li nic mimořádného, je většina z nás od dětství posouvána chodem dění kupředu a této sekvenci běžně říkáme život. Jen málo z nás si živě uvědomuje, že smrt je připravena pro všechny, nebo – jak někteří moudří říkají – umíráme vlastně od prvopočátku své biologické existence.

Na pozadí takového „života průměru“je otázka po smrti alarmující, nepříjemná a nejeden z nás ji zasouvá. Proto je právě v dnešní době, která z reklam a billboardů o životě lže, záslužné o konci života mluvit a věnovat péči osamělým lidem na odchodné i těm, kdo jsou kolem nich. Každou vteřinou svého života se jeho konci blížíme. V jeho závěru se však otázka stává naléhavou. Pomoc oněm otřeseným, kteří přicházejí do „konečné fáze“ ať již – dle našich měřítek – předčasně, nebo ve stáří, je proto velmi důležitá. Něčím je závěr života přece výjimečný. Otázky, které jsme si v chvatu nejrůznějších „důležitých věcí“ snad nekladli, vyvstávají s urputnou naléhavostí. Je jisté, že jimi býváme donuceni změnit kritéria hodnot.

Až dosud jsme třeba svou hodnotu spatřovali ve své práci, ve výkonu, v zabezpečení svého okolí a sebe, nebo jsme se spolu s dobou oddávali požitku a hedonismu, smysl měla naše kariéra, uznání – hodnoty, o kterých lze jistě sepsat knihy. To vše nyní před našimi zraky končí. Cesta končí namnoze v bolestech a konec je mlhavý. Je jím prázdnota nebo náruč Boží nastavená, ale v hlubině propasti, do které musíme skočit. K tomu jsme ale zapomněli i na spoustu možných strastí a starostí těch, kdo byli mimo průměr, jejichž hodnoty byly položeny opravdu vysoko, a kteří mají například opustit nezajištěné děti, milovaného partnera v rozpuku života… Je to široká paleta možností.
Máme tedy strach opustit pozemskou placentární výživu a v bolestech projít novou, svírající dělohou do příštího… života? Věřím, že ano. Nebudu však svou víru nikomu vnucovat. Pokorně ji vyznám, budu-li dotázán. Vždycky se však budu přimlouvat za všechny vyznavače ryzího lidství, kteří je vyznávají a dosvědčují skutkem – tím, že jsou tu k obětavé službě všem z biologického života odcházejícím, drží je za ruku, sdílejí jejich úzkosti a strachy. Moc si jich vážím.