V přírodě žádné hospice nenajdete. Člověk si neustále komplikuje ty nejjednodušší životní návyky, které postupně získávají nepřirozený, odporně načinčaný nádech. Televize uvádí nekonečný seriál z prostředí pohřebního ústavu nejvyšší kvality. Na naše vlastní mrtvé se nedokážeme ani podívat. Smrt je natolik osobní, že o ní můžeme mluvit jen v množném čísle, jakoby se nás samých netýkala. Abychom ji nepřivolali, uchylujeme se k různým dětinským trikům. Odkouzlujeme ji, činíme ji lidskou, oslovujeme ji, malujeme si ji jako bílou paní na konci dlouhého tunelu. Pohled do tváře vlastní smrti odkládáme. Ale nepomáhá to - smrt na nás vykukuje zpoza lidových balad, které tak rádi zpíváme, přichází před usnutím, ve snu, v podivných stavech mezi rozbřeskem a dnem, v procitnutí nad neštěstím jiných, v masových splašcích smrtí nevinných obětí teroru.

Na odkládání je samotná Smrt zvyklá:

Dočkaj milá smrti  - mám mnoho činiti
Mám moc malých dítek  - mám jich opatřiti.
Dočkaj milá smrti - až dojdu pro kněze
Co jsem v mládí činil - na oči mi leze...

říká sedlák, s čepicí v ruce, pokorně a rozumně. A MILÁ SMRT MU S POCHOPENÍM, LASKAVĚ, ALE NESMLOUVAVĚ VYCHÁZÍ VSTŘÍC:

Nech leze jak leze - já tu stát nemožu
Nemožeš-li umřít - já tobě pomožu.

Dříve nebo později ta chvíle potká každého muzikanta. To, o čem se tak krásně zpívá, jej dostihne. Někdy třeba jen v podobě koncertu pro hospic a jeho milé a vděčné obyvatele. Tam si uvědomíme, jak krátce jsme na tomto světě, jak omezené možnosti nám byly propůjčeny, jak trestuhodně nedbale zacházíme s těmi dary, s vlastní chátrající schránou duše.

S věkem přichází smíření. I s novými fakty - jako že se stáváme přítěží národního rozpočtu. Dříve řešitelé problémů přecházejí na stranu problému samotného. Primitivní společnost, která si nikdy nedovolí hrát na falešné city a zneužívat humanisticky znějící slova, vnímá smrt jakou součást života, vysvobození z otěží, zbavení se tíže. My musíme budovat instituce. Ne proto, abychom ulehčili svým bližním. Této možnosti se zbavíme v okamžiku, kdy na ně sami nemáme čas, energii, peníze, síly. Ve chvíli smrti budeme tak jako oni sami. Někdo nám jako ve snu přetáhne přes slábnoucí zrak prostěradlo. Ještě uslyšíme hlasy, ale už nám nebude stát za to odpovídat. Ještě si uvědomíme, že jde o omyl, že si smrt jenom spletla postele, a už nás povezou chodbou k východu. Ale kam ten východ vede? Kdo viděl hospic také z té druhé, návštěvníkům odvrácené strany, si přestane nalhávat, že pro svou smrt znamená víc, nežli ti, kdo jej předešli.

Takže jakou si dáme? Tu vzpurnou?
Kde jsi má smrti? Už umřít mě nech
Pod bílým cypřišem lůžko mi stel.
Kde jsi má smrti? Už cítím tvůj dech
Život mi vzala ta, kterou jsem měl.

Kdyby bylo po mém, umřu si klidně doma, na tenise, na schodech. Jen ne v instituci. Za vaše peníze. Zní to velice pěkně. Ale takové přání je totálně protiprávní. Nemilosrdná společnost nás celoživotně okrádá a činí si na nás nárok i ve chvíli smrti. Osobně bych se docela dobře cítil spíš v nějakém hnojivu nebo alespoň jako přísada do vládních pokrmů. Aby si mě taky užili.