Umírání a smrt jsou stejně logickým završením života, jako je narození jeho počátkem. To, co činí pomyšlení na smrt nesnesitelným, je podle mého soudu především to, že nikdo z nás neví, co je po ní. Ne nadarmo je otázka posmrtné existence jedním z pilířů víry všeho druhu, stejně jako všemožných ideologií a -ismů. Přitom smrt přináší většinou utrpení spíše těm, co zůstávají, než těm, kteří odejdou (znovu s výhradou, že o případném životě po smrti nevíme s jistotou pranic).

Díky předlistopadové výchově se ale řada z nás nebojí jen smrti, ale i - někdy dlouhého a bolestného - umírání. Vím, o čem mluvím, moje babička umírala osm let na zákeřné ucpávání cév (nekouřila, nepila), lékaři jí postupně amputovali obě nohy, zatímco schopnost myslet zůstávala až do posledních chvil nezakalená. Z rodiny jsem se o ni staral nejčastěji, jako gymnazista jsem měl více času a také naše pouto, vytvořené v době mého dětství, bylo nezvykle silné (dodnes mám pocit, že mám-li v životě štěstí, může za to ona). Dobře si pamatuji, jak důležité bylo, že většinu z oněch osmi let strávila doma, ve svém prostředí, i když s některými obtížemi, které jsme společně zvládali tu lépe, tu hůře. Je-li to možné, měl by člověk své poslední dny prožít doma, ať už je po smrti fyzického těla cokoli. Vždycky to ale možné není - také moje babička po druhé amputaci proležela více než rok v nemocnici pro dlouhodobě nemocné pacienty, které se tehdy říkalo čekárna na smrt. Hospice v té době u nás neexistovaly. Kdyby byly, mohla babička trávit poslední týdny života, kdy jsme se jako rodina už o ni nedokázali postarat, v prostředí, které rodinu dokáže nahradit nejlépe, není-li jiná možnost. Ani hospic však nesmí být odkladištěm živých, protože to nejdůležitější na světě je vědět, že mne má kdo podržet za ruku nebo mi otřít pot z čela, když už sám nezvednu ani ruku.

Díky všem, kteří se o rozvoj hospiců v České republice zasloužili i těm, kteří v nich pracují. Není to vždy lehké - tři roky jsem pečoval jako vychovatel o postižené děti, takže i o tom něco vím.

Co říci závěrem? Snad jen to, že pomíjivá hmota světa není ničím ve srovnání s nehmotnými statky vzájemných vztahů i docela obyčejným zdravím, které se bohužel stává cennějším než sůl často až tehdy, když o ně přijdeme.