Nevím, jak se dívat na konec života jako takového, planetárního – bude-li kdy jaký. Mockrát jsem se však již díval na konec života člověka. Takový konec může být náhlý, tragický, zbytečný, může být vědomou obětí pro druhé či pro pravdu – každý takový konec lidského života je jiný. V souvislosti s „Cestou domů“ se však zřejmě nabízí otázka po pohledu na konec života tak říkajíc přirozený – ve stáří či v nemoci.

Smrt, stejně jako zrození, patří bytostně k životu. Život není – nemusí být – jen přežívání od narození do smrti, náhodná existence reagující trpně na vnější podněty. Život má svůj hluboký smysl, své zakotvení i zacílení, je součástí života tak říkajíc věčného. Tak jako zrození je vstupní branou do pozemské formy věčného života, je smrt cestou zpět, cestou domů do věčnosti.

Proto je třeba dopřát sobě i druhým tuto cestu domů prožít důstojně, stejně smysluplně, laskavě a nadějně, jako je možné žít celý pozemský život.