Patrně je třeba zdůraznit, že závěr života, často a nezřídka právem obávaný, především  patří k životu. Z toho, že je lidský život konečný, jednoznačně vyplývá, že omezený čas pozemské pouti je to jediné, co máme. Máme ho málo a nikdo z nás neví, kolik ho ještě má. Proto bychom s ním neměli plýtvat.

Myslitelé všech dob se pravidelně zabývali otázkou, jaký smysl může člověk dát svému konečnému životu. Stručně a výstižně se k problému vyjádřil i básník Girautz de Borneil, když napsal:

Běž za štěstím
a nečekej a těš se s ním,
a rychle, než ti prodlení
bohatství v bídu promění.

Krásný verš však navozuje další otázku, totiž co je to ono štěstí, za kterým máme běžet. Osobně se domnívám, že jsou to vzácné chvilky, kdy jsme si porozuměli v tichu či v hovoru s druhým člověkem. Porozumění však nepřichází samo, je třeba o něj usilovat. Snaha učinit něco dobrého pro druhého člověka a najít s ním společnou notu, je to nejlepší, co můžeme udělat. Možná, že vzpomínky na krásné chvíle lidského porozumění nám nakonec zpříjemní poslední chvíle našich dnů.

                     

Prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc. je profesorka lékařské etiky