Přiznám se, že když jsem se měl zamýšlet nad tématem umírání, byl jsem zprvu trochu rozpačitý. I naše společnost bývá při setkání se smrtí rozpačitá a lidé těžko hledají ta správná slova. Používaná věta „Musíme tam všichni…“ sice vyjadřuje onen pro nás nepříjemný fakt, že umírání se týká každého z nás, ale těžko pozůstalé utěší při ztrátě blízkého, který byl právě pro ně výjimečný.

Kdo se seznámil s údaji z výzkumu Umírání a paliativní péče k ČR, nemůže k nim zůstat lhostejný. Právě proto, že umírání se týká nás všech, každý z nás by se mohl najít v těch číslech - i já mohu umírat opuštěn v nemocnici, naprosto odlišně od svých představ.

Pohled na smrt jistě ovlivňuje to, jaké hodnoty člověk uznává. Pokud má úctu k životu obecně a chápe ho jak cenný dar od počátku až do přirozeného konce, měl by být se smrtí lépe smířen. Představu, že smrt je konec všeho a závěrečná fáze života nemá valné ceny, já osobně přijmout nemohu. Jsem si však jist, že vědomí, že ve chvílích posledních nebudu sám, že někomu na mne záleží a postará se o mne, má obrovský význam pro každého, ať už jsou jeho postoje jakékoliv. Jen máloco má v tu chvíli větší smysl, než když někdo u umírajícího posedí, vezme ho za ruku a utěší ho.

Jsem přesvědčen, že smrt není konec, ale cesta. I proto jsem rád, že občanské hospicové sdružení zvolilo název právě „Cesta domů“. Záměrem je zajistit potřebnou péči v každé rovině, nejen medicínské. Důležité také je nezapomínat na příbuzné, kteří musí řešit otázky, jak se o nemocného nejlépe postarat. I v tom spatřuji velký význam hospiců.

Upřímně a z celého srdce si vážím každého, kdo je ochoten doprovázet ty, kteří stojí před prahem posledního životního kroku. 

Jan Kasal je místopředseda Poslanecké sněmovny