Jak se díváte na závěrečnou část lidského života?

Jsem lékař onkolog a  závěrečné části lidského života  jsem často přítomen a  velmi často o ní přemýšlím, a to nejen kvůli mým nemocným, ale i kvůli sobě.

Jistě je nutné zdůraznit, že smrt je stejně přirozená jako narození a nemusí na ní být nic strašného ani tajemného. Bohužel začátek i konec lidského života je zastřen určitým tajemstvím, anonymitou. Přítomnost otce u porodu napravuje to první, smrt je naopak tabuizována a je skoro neslušné na ni myslet, nebo dokonce o ní mluvit s konkrétním vztahem k jedinci. V současné době, kdy jsou preferovány mládí a krása, v době takzvané vítězné medicíny,   kdy nevyléčení nemocného nebo dokonce smrt je považováno za selhání lékařů, příbuzných i přátel, se jen těžko bez emocí dokážeme dívat na konec našeho života.

Snad tomu v minulosti bylo jinak. Klasická literatura ještě v 19. století smrt často popisuje v její důstojnosti, v rodinném kruhu, se zachováním umírajícího v jeho přirozením prostředí. Nebuďme však naivní, takto se podařilo i tehdy zemřít  jen malé části lidí. Větší část jistě umírala v bídě a osamění, na bojišti bez pomoci, mnozí byli opuštění a sami.

Problém v současnosti je v tom, že vítězná medicína podvědomě smrt neuznává a že umřít doma je často chápáno jak zemřít bez přiměřené lékařské a ošetřovatelské pomoci. Často vídám, že příbuzní, kteří se s vysokým nasazením a velmi dobře starají o těžce nemocného, ho v konečném stadiu zcela zbytečně přivezou do nemocnice, protože se domnívají, že lze ještě prodloužit život, že umírání lékaři mohou zvrátit. Stejně často vidíme, že  ošetřující personál, který se vzorně stará o nemocného, ho v konečné fázi fyzicky, ale především psychicky opouští, umístí ho za zástěnu, velká vizita ho obchází a příbuzným je dokonce doporučováno, aby za ním nechodili, že už „určitě nic nevnímá“. Stejně špatné je také  nerespektovat nutný konec života a snažit se smrt oddálit „za každou cenu“. Patří sem  zbytečné napojování nemocných na resuscitační přístroje, zbytečná a pro nemocného zatěžující léčba, nesprávné informování nemocného a jeho blízkých.

Určitě není špatné, když se na konečnou část lidského života díváme velmi osobně a to, co bychom rádi měli pro sebe, dopřejeme i svým pacientům nebo blízkým.

Nyní tedy budu osobní, pokusím se formulovat, jak bych si přál prožít  závěrečnou část života.

Přes řadu výhod bych nechtěl zemřít náhlou smrtí, například při autonehodě. Chtěl bych svoje umírání „prožít“, samozřejmě za určitých okolností. Především bych velmi rád neztratil důstojnost, schopnost přemýšlet a vnímat. Přál bych si, abych měl jen málo fyzických obtíží, především bych si přál netrpět velkou bolestí a dušností. Nechtěl bych umírat v situaci, kdy na mě někdo závisí finančně. Nechtěl bych opouštět nedospělé děti (to už se naštěstí nestane). Nechtěl bych umírat s myšlenkou, že jsem doposud nedokázal říci něco důležitého svým blízkým, s myšlenkou, že jsem někomu velmi ublížil a nenapravil to. Nechtěl bych, abych v závěru života pochyboval o mé duchovní orientaci. Přál bych si umírat  doma nebo na mé klinice v dosahu jednoho nebo dokonce více lidí, které mám rád a kteří mně rozumějí. Je toho hodně, co bych chtěl, budu jistě spokojený, když se splní jen část mých přání.

Nakonec bych chtěl říci pár vět o tom, čím mohu já osobně přispět k dobré závěrečné části života mých pacientů. Především se jim, jak jsem již předeslal, snažím dopřát to, co bych sám chtěl.

Na naší klinice se snažíme pacientům v průběhu nemoci poskytovat informace, které jim umožňují realistická očekávání. Diskutujeme  s nimi výhody a nevýhody různých druhů léčby nejen v konečném stadiu života. S dovolením nemocných poskytujeme informace i jejich příbuzným a dalším blízkým. Pokud není reálný pobyt v kruhu rodiny doma, umožňujeme nepřetržité návštěvy blízkých u umírajících, pokud možno v jednolůžkovém pokoji. Využíváme všech možností paliativní medicíny k tlumení fyzických obtíží, neopomíjíme nemocného při žádné příležitosti a snažíme se s ním  opakovaně  navazovat komunikaci. Umožňujeme nemocnému na jeho přání kontakt s duchovním jeho vyznání.

Prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., je přednosta Interní hematoonkologické kliniky LF FN Brno-Bohunice a autor Paliativní medicíny, základní  učebnice tohoto oboru v češtině.