Kdysi nám velební páni už od mládí vštěpovali jako životní heslo Memento mori! „Nezapomínej na smrt.“ V rámci mého katolického mládí to bylo velmi užitečné, protože jsme věděli, že smrt je v životě jediná jistota a po ní přijde boží soud, který nás rozdělí na ty, kteří žili dobře a dostanou se do nebe, a na ty hříšné, co přijdou do  pekla.

V dnešní době nepřemýšlivého ateismu, jaký  podle statistik, zdá se, vyznává většina národa, má to starobylé náboženské heslo i moderní sekulární stránku. Přes  pokroky lékařské vědy, která umožňuje tolika lidem dožít se věku mým prarodičům nepředstavitelného, má tahle doba pro velmi mnohé staré lidi i velmi stinnou stránku. Prastaré a vlastně nejlepší sociální zařízení pro ty, co se blíží konci života, výměnek, pro většinu lidí už neexistuje. Klasická rodina, kde tři generace žily pod jednou střechou v lásce, dokud je smrt nerozloučí,  jak si to rodiče i prarodiče slibovali u oltáře,  je v nynější době mnohočetných rozvodů a z nich vycházejících houfů nevlastních a všelijak vzdálených bratrů a sester, rovněž  spíš raritou než „základem státu“.  Stará, ovšem americká zásada o nutnosti mít dost peněz v bance, za něž lze v opuštěném stáří  najmout ošetřovatelky, aby do jisté míry zabránily té opuštěnosti, přestala  u nás, po několika měnových reformách, mít americkou naléhavost. A tak nám statistika říká, že 75% lidí končí život v osamocení, bez blízkých příbuzných a přátel.

Myšlenka hospiců, kde staří a opuštění lidé najdou lásku, dříve nazývanou křesťanská, a co nejlepší pohodlí a péči, by se proto měla stát nejnaléhavějším mementem naší doby. Nedá se to říct  líp, než jak nám to říkávali staří velební pánové: Memento mori!

Josef Škvorecký je spisovatel a nakladatel