Když jsem byl mladý, občas mou maminku tak bolela hlava, že si musela lehnout. Také říkávala, že má motolici a že se s ní točí svět. Zeptal jsem se jí, zda budu mít někdy taky takové potíže. Řekla mi: „Hochu, to nevím.“ Když jsme spolu stáli nad lůžkem tatínka, jehož smrt se pomalu blížila a lékař mu přijel píchnout morfiovou injekci, tatínek se před našima očima propadal, již se s ním nedalo komunikovat a maminka si povzdechla: „Nechtěla bych, abych jednou musela dostávat takové injekce.“ Nevyhnula se tomu, její umírání bylo ještě bolestnější než tatínkovo. Dříve než tatínek dostával ty hrozné injekce, prosil mne, když nemohu být stále u něj, ať nechám otevřené dveře z mého pokoje do jeho. Vysílal jsem tenkrát signály, že bych se rád věnoval umírajícímu otci, ale návštěvy neustávaly. Když někdo chtěl slavit svátost smíření, zavřel jsem dveře do tatínkova pokoje. Nemohl se bránit. Ty zavřené dveře ho jistě bolely. Je mi těžko, jen si na to vzpomenu. Na závěrečnou část lidského života se nedívám tragicky, je mi ale líto těch, kdo umírají v opuštěnosti. Nedostatečnost osobního doprovázení, osobní asistence musí být pro umírající přesmutná. Z tohoto hlediska mám pocit, že jsem stoprocentní pomoc svým rodičům v jejich nejtěžších chvílích neprokázal. Když rodičům neposkytnou trpělivou a láskyplnou pomoc jejich děti, od koho by ji měli očekávat? Háček je ale v tom, že rodiče jsou dva a každý z nich umírá jen jednou. Zkušeností je tak málo.

         Takové myšlenky se mi honí hlavou, když přemýšlím nad prací sester z iniciativy „Cesta domů“ a jiných podobných institucí. Denně stojí tváří v tvář lidskému umírání. Vědí nebo tuší, co umírající potřebuje. Mají to vyzkoušené. Vědí více než lékař, který píchne injekci a zase pospíchá. Jejich práce spočívá také v tom, že poučí rodinné příslušníky, jak si mají počínat, povzbudí je, některé technické problémy vyřeší samy. Matka Tereza rozuměla situaci umírajících. Nabádala sestry, aby nabízely umírajícím osobní asistenci, modlitbu, i nekonečně velkou trpělivost. A výsledek? Ukáže se, že pokoj a potřebná dávka harmonie může být i při umírání. Patří to k lidské důstojnosti, i když víme, za jakých okolností umíral náš Pán. Ani na tom nelze nic změnit.

                                                                          

Mons. Karel Herbst je pomocný pražský biskup Církve římskokatolické