Jak se dívám na závěr života?

 

I otázka, na kterou dnes odpovídám, je formulována opatrně, v duchu zvláštního „tabu“, které v naší společnosti kupodivu panuje kolem smrti a umírání. Závěrem života je totiž smrt, a řečeno s prof. Haškovcovou, smrt je dnes ve společnosti vytěsňována a důsledkem toho je porušený mechanismus uvědomování se vlastní konečnosti právě tak jako odpovědnosti za život a smrt svou i ostatních.

Tato zvláštní situace je udivující: vždyť to není tak dlouho, snad jen dvě generace, kdy smrt byla naprosto normální součástí života. Většina lidí za našich prababiček umírala doma, jen výjimečně v nemocnici. Dnes je tomu přesně naopak. Je na nás, abychom ne vrátili minulou dobu, ale vzali z obou krajností to dobré a abychom směřovali k dobrému cíli – k důstojnému a klidnému umírání při zapojení rodiny a přátel nemocného a za užití moderních lékařských metod a nových odborností, lidské účasti a laskavého doprovázení.

Slovo doprovázení už jaksi patří do slovníku všech, kdo se jako já zabývají hospicovou péčí. Je ale zdravé občas si uvědomit původní význam toho pěkného slova. Doprovodit někoho, doprovázet jej na nějaké cestě přece vždycky znamená, že s někým společně ujdeme kus cesty. Někdy s ním jdeme daleko, jindy jen pár kroků, vždy ale jdeme v dobré vůli, bok po boku a stejným směrem. To platí stoprocentně i pro přenesený smysl doprovázení umírajícího.

Smrt má zvláštní vlastnost: narozdíl od jiných životních zkušeností, smrt přijde ke každému z nás jen jednou. Na povolání se připravujeme někdy i mnohaletým studiem a zkouškami. Na manželství se někteří z nás také pečlivě připravují. Když se to napoprvé nevydaří, zkusí se to na druhý pokus. Také na smrt bychom se měli včas a pečlivě připravit. Tam totiž nepřichází v úvahu ani druhý termín jako u zkoušky, ani druhý pokus jako v manželství. Výjimkou nejsou ani lidé, kteří přežili klinickou smrt, protože se o definitivní smrt nejednalo. Všichni budeme umírat bez generálky, rovnou „naostro“. J. A. Komenský dokonce mluví o umění: „Umění zemříti je umění všech umění.“

Sv. František z Assisi nazývá ve své Sluneční písni smrt něžným oslovením: „sestřička Smrt“. Zařadil ji tak do celé velké rodiny – vedle „sestřičky Luny“, „bratra Slunce“ a mnoha dalších „sourozenců“. Co nám brání, abychom to udělali stejně jako on?

Starozákonní Žalmy, písně skoro tři tisíce let staré, promlouvají překvapivě živě a naléhavě i dnes. Vyjadřují totiž poetickým jazykem to, co nám i dnes leží na srdci. Co leží na srdci našim nemocným a umírajícím, co leží na srdci mně: „Jako laň prahne po vodách bystřin, tak prahne duše má po Tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ (Žalm42, 2-3)

Našimi největšími učiteli toho zvláštního umění zemříti jsou sami nemocní a umírající. Každý člověk je jedinečný, neopakovatelný. Každý život je jiný a jiné je i každé umírání. Od každého nemocného se můžeme něco naučit. A někteří nám dávají pořádnou lekci! Mohou být přitom třeba o generaci nebo i o víc mladší než my. Často nás dokáží skutečně obdarovat. Uvědomujeme si to už teď, ale myslím, že nejvíce z toho budeme profitovat, až budeme my sami umírat. Jak jim poděkovat? Snad jedině tím, že to, čemu nás naučili, uplatníme co nejlépe ve službě těm ostatním.

 

MUDr. Marie Svatošová je zakladatelka Sdružení Ecce homo, stála u zrodu prvního českého hospice v Červeném Kostelci, je prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a je neúnavná propagátorka hospicového hnutí v ČR.