Jednoduše to vyjádřil Jiří Wolker: smrt není zlá, zlé je umírání. Péče o umírající by měla snižovat strach z umírání.

Strach ze smrti – resp. postoj ke smrti, s tím se nedá ve stáří mnoho dělat. Postoj ke smrti si vytváří každý člověk po celý život sám, ať chce nebo nechce, ať si to uvědomuje nebo ne.

Na otázku, jak se vyrovnat se smrtí, odpovídá člověk tím, jak žije. Je to zároveň odpověď na otázku po smyslu života. Na tu odpovídám svou „životní praxí“ ,a ne tím, co si o tom myslím, nebo tím, co o tom píšu nebo kážu jiným.

Začíná to okamžikem, kdy si člověk uvědomí, že i on sám umře. Od té chvíle více méně vědomě rozhoduje, jak naloží se svou hřivnou – nebo zda a kdy prosvítí olej v lampě, kterou dostal (Bible). Tou hřivnou nebo olejem jsou jeho genetické disposice, kterých by měl umět využít, a nenechat je zplanět. Patří k tomu úsilí o sebepoznání a o odhalování těchto svých předpokladů. Genetická disposice hrát skvěle na housle zemře s nositelem této disposice, když se v životě nesetká s houslemi, a svět se nedozví, že přišel o houslového virtuosa.

Smířit se se smrtí dokáže lépe ten, kdo poctivě hledá smysl svého života a snaží se ho naplnit. Po jeho smyslu se mohu ptát až do svého posledního dechu.

Strach ze smrti je někdy tak nesnesitelný, že se to řeší její negací: lidé se snaží žít tak, jakoby umřít neměli. Zakázali si každou myšlenku na smrt. Těm se umírá nejhůř. To platí i o smrti mých nejbližších: nepřipustím-li si, že mně může umřít maminka, budu její smrt snášet velmi těžce. Mnoho lidí si myšlenku na smrt rodičů zakazují, poněvadž si myslí, že to může znamenat, že je mají málo rádi.

Výchova k umírání by měla začínat už u dětí. Mluvit s nimi o tom jako o něčem přirozeném, co čeká každého z nás jako škola, puberta, zaměstnání a důchod.

Smíření s myšlenkou, že umřu, usnadní i umírání. Zařídit, aby umírání nebylo plné trýzně, to je medicínská, „technická“ záležitost. Nechal bych lidi vybrat, jak chtějí umřít: mohou být tací, kteří se budou cítit lépe v kolektivu podobně postižených, kteří na smrt čekají v nemocnici nebo v hospici, mohou být tací, kteří by chtěli být úplně sami. Měl bych mít možnost vybrat si umřít doma, kdybych chtěl být v okamžiku smrti se svými blízkými. Dovedu si představit lidi, kteří se budou cítit v okamžiku smrti lépe sami při vědomí, že nezpůsobují svým blízkým emoční distres tím, že z nich činí svědky svého odchodu. Děsím se představy, kdy manželský partner, děti a vnuci jsou donuceni hrát divadlo u lůžka umírajícího a umírající to ví, ale hraje tu hru taky. Jak umírající, tak jeho blízcí pak čekají na smrt jako na vysvobození. Vůbec to nemusí znamenat, že se rodinní příslušníci měli z toho či onoho důvodu umírajícího málo rádi. Je nesmysl měřit velikost lásky tím, zda chci nebo nechci být přítomen umírání milovaného člověka.

Rozhodování o (společenském) prostředí, ve kterém chci umřít, je nesmírně obtížné a svoboda rozhodnout o tom může být spojena s trápením. Mnoho lidí může dávat přednost tomu, aby to někdo rozhodl za ně. Rádi se podrobí společenské normě platné v jejich prostředí. Extrémním příkladem je indická vdova, která vůbec nepřemýšlí, že by se neměla dát upálit po smrti manžela. Zdá se, že k našim „normám“ patří umřít v nemocnici.

Lidé, kteří si chtějí vybrat, by měli mít možnost vybrat si prostředí, ve kterém chtějí umřít. Lidé, kteří o tom nechtějí přemýšlet ani rozhodovat, by neměli být tlačeni k tomu, aby si sami vybrali.

Doc. MUDr. Oldřich Vinař, DrSc., je významný český psychiatr. Zabývá se výzkumem účinků psychofarmak.