Život trvá nějaký čas, má začátek a konec, proto všichni vnímáme jeho (prů)běh, dráhu a přirovnáváme jej k putování. Tím shoda končí. Nabízejí se dvě představy, dva způsoby rozumění. Někteří přijmou za svou jen jednu z nich, jiní nerozhodně kolísají mezi oběma, případně se více přikloní k jedné, ale občas je znepokojí pochybnost: „Co kdyby to bylo naopak?“           

V tom prvním pohledu se život jeví jako cesta odnikud nikam, ze tmy do tmy. Má více etap, případě zastavení. Nabízejí se příležitosti, šance, šťastné výhry, ale nastávají i maléry, ba katastrofy. Tomu všemu vládne Osud, neboť „život je jen náhoda, jednou jsi dole a pak zas nahoře…“ – Nahoře je samozřejmě líp, odtud snaha pozdržet se tam co nejdéle, konat dobro, pěstovat lásku nebo aspoň soucit (méně náročnou náplní je „užívat si“), ale pak je tak jako tak konec, „smrt je jako moře“. Je moudré s tím počítat a nežádat víc. A když to nejde, třeba pro přemíru strádání, pak u toho raději nebýt, tak jako nechceme být při tom, když nás operují, a podstupujeme narkózu. Sebevražda nebo eutanazie se nabízí jako prostředek snesitelného usnutí na věky. Je impozantní, když tomu někdo čelí  s otevřeným hledím, ale takového nihilistického heroismu na sklonku života je schopna jen silná osobnost. Po jejím odchodu žije nakrátko vzpomínka v mysli současníků, poté mizí i ona. Poslední úsek cesty je tedy ten nejtěžší, nejvíce skličující. A cesta sama? Je to cosi pozoruhodného, nepochopitelného, tajemného, ale perspektiva konečné nicoty (pokud ji přijmeme za svou) velí raději se na to příliš neptat.

Druhý pohled se nespokojí s perspektivou „odnikud nikam“, vychází z nejasného tušení, že život má finále. Může být, že se člověk do tohoto pocitu nutí, protože ta první představa – domyšlená do důsledků – vzbuzuje úzkost. Ale není tomu vždycky tak, záleží na naší vnímavosti, s níž sledujeme onu životní pouť. Myslím, že nápovědí její finální perspektivy je na ní dost. Například tázání se po smyslu života se ozve v každém normálním člověku na prahu dospělosti. Je to pro něho také první příležitost utéci před „velkou otázkou“ a budovat sebeklam. Otázku po smyslu života lze potlačit např. rozhodnutím „brát věci, jak jsou“. Anebo zaměnit smysl života jeho náplní (dnes se často mluví o „seberealizaci“), čímž se ze života vyzmizíkuje jeho tušený přesah do širšího prostoru, než je on sám (lat. transcendere = překročit). To znamená přehlušit tichý hlásek příslibu naděje, který se na cestě životem občas ozve.

Zaujmout druhou pozici je nesnadnější (obhájit ji v polemice se stoupenci té první je obtížné). Rubem naděje je totiž nejistota. Ta první pozice je také spojena s nejistotou, tu však lze při nedostatku vnitřní pravdivosti snadno ignorovat. Riskantní jsou vlastně obě, i když každá jinak. Znepokojivost rizika té první se daří – když se chce – umlčet, třeba napořád. Riziko té druhé je trvalé: tušená naděje je nezaručená, vyžaduje spoléhání. Jsem si jist, že úběžník mého spoléhání není chimérou, mým vlastním výtvorem? „Překlenovacím“ krokem je tu akt víry. I víra má svou patologii, mám však na mysli víru ve zdroj všeho bytí, který je i dárcem smyslu lidského života. Jejím pregnantním výrazem je víra v Boha, i když není pokaždé takto výslovně vyjádřena. Je-li život cestou, pak je spěním právě tímto směrem. A její závěrečná část je tou nejdůležitější, protože právě v ní se testuje s konečnou platností opravdovost, s jakou jsem se tímto směrem vydal.

 Podle mé zkušenosti rozvažuje takto o životě každý „normální“ člověk. Každý se někdy ocitne na rozcestí, kdy se má rozhodnout mezi pojetím života, který má finále, a života bez finále. Někdo se rozhodne jednou provždy, někdo s volbou otálí, strká hlavu do písku, případně volí, aby později volbu revidoval atd. Závažnost rozhodnutí je vnímána zejména ve dvou životních obdobích: na prahu dospělosti – a ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že začíná stárnout. Také se stává, že tu otázku v její naléhavosti  přivolá nečekaný životní zlom. Přitom při hledání odpovědi zpravidla nejsme sami (ledaže bychom o to stáli). Vždy jsou tu ti druzí, našimi nejbližšími počínaje a společenským duchovním ovzduším konče. Jejich role je různá. Mohou nás povzbuzovat, vnucovat nám vlastní postoje, podporovat naši liknavost, nerozhodnost aj. Někdy jsme těmi druhými my sami (jako rodiče, přátelé, příslušníci tzv. pomáhajících povolání, třeba i jako partneři v nečekaně vzniklém dialogu). Setkání s hledajícím je náročné, vyžaduje odvahu, odpovědnost, takt. Proto míváme snahu se tomu vyhnout, nepřipustit, aby se rozhovor ubíral nesnadnou cestou, a raději setrvat u banálního tlachání. Naší leností či nestatečností může být promarněna šance důležitá pro obě strany. Pokud se přemůžeme, respektujme svobodu hledajícího, abychom se nestali zdrojem jeho pohoršení (odolejme např. sladkému pokušení stát se mu idealizovaným guru). Ta prozíravost je na místě zejména tehdy, jsme-li „těmi druhými“ někomu, kdo se ubírá právě posledním úsekem své životní cesty.

MUDr. Petr Příhoda je vedoucí Ústavu lékařské etiky a humanitních základů medicíny na 2. lékařské fakultě UK v Praze.