Umírání a smrt je velké lidské téma. Jako lékař jsem se s ním setkával také jako s tématem odborným a profesním. Oddělit lékařskou profesionální suverenitu od osobních postojů je však prakticky nemožné.

V lékařské terminologii je pojem umírání synonymem terminálního stavu, který je charakterizován postupným a nevratným selháváním vitálních funkcí s následkem smrti individua. V širších souvislostech je proces umírání především časově delším úsekem, než odpovídá terminálnímu stavu. Jeho začátek můžeme pozorovat v okamžiku uvědomění, že nemoc, která vstoupila do života konkrétního jedince, je perspektivně neslučitelná se životem. A ačkoliv má pacient před sebou ještě relativně dlouhé období života, bude vždy jeho kvalita ovlivňována průběhem nemoci.

Co však nikdy neztrácí hodnotu, je naděje.

Naděje je k životu nutná stejně jako její dvě rodné sestry, víra a láska. Nelze se jim naučit, je to svým způsobem dar. Přesto se dá říci, že lidé, kteří se celý život snažili „vidět věci růžovými brýlemi“, jsou v době těžké nemoci jaksi zvýhodněni. Vidět a zachovat si naději pro ně není tak těžké jako pro nenapravitelné pesimisty. To by si měl zapamatovat každý, kdo chce těžce nemocné doprovázet a pomáhat jim.

Přeji hospicům a jejich obyvatelům, aby podle původního významu toho slova byly hospice „místem nabízejícím odpočinek a osvěžení těm, kdo jsou na cestě“. Kdysi to byli poutníci – ale myslím, že to lze vztáhnout i na všechny, jimž slouží hospice dnešní. I tito lidé jsou na cestě, a to, co jim nabízíme je, jak doufám, právě odpočinek a osvěžení.

Vždyť, jak říká V. E. Frankl: „Smysluplnost života je možno vidět i v tom, že člověk vnitřně překonává neštěstí, do něhož se dostal, a že zvládáním těžké situace vnitřně roste, dozrává a to i tam, kde je mu mnohé odepřeno, čeho druzí mohou užívat v plnosti.“

MUDr. Vladimír Říha je poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR